Sweden’s World War II Dilemmas. Case Study: Czechoslovakia
Publikace vykresluje širší diskusi o roli Švédska za 2. světové války a bezprostředně po jejím skončení. Rozbití Česko-Slovenska a německá okupace českých zemí v březnu 1939 přinesla ve svém důsledku předání československého vyslanectví ve Stockholmu se všemi jeho aktivy Německu a uzavření švédského vyslanectví v Praze, okolnosti těchto dějů jsou popsány v článcích Jana Němečka a Oscara Österberga.
Ve Švédsku nebylo zprvu příliš pochopení pro situaci židovských uprchlíků, včetně těch z Československa, kdy byli na počátku považováni za ekonomické a nikoli politické migranty. Český podnikatel v potravinářství Herbert Felix, ženatý s Kerstin Cruickshankovou ze zámožné a vlivné švédské rodiny, pravidelně cestoval na pracovní cesty do Švédska. Příběh tohoto páru popisuje článek Ingrid Lomfors. Jiní neměli takové štěstí a museli se spolehnout na pomoc vlivných jednotlivců: Lomfors i Eva Strömberg Krantz popisují snahy K. Cruickshankové a Amelie Posse ukázat přátelštější tvář Švédska a jejich pomoc uprchlíkům z Československa v prvních letech války.
Pro politické uprchlíky bylo získání azylu méně problematické. Oscar Österberg představuje podmanivý příběh československého diplomata Vladimíra Vaňka, který po okupaci v březnu 1939 našel útočiště ve Švédsku. V roce 1942 byl za špionáž „ve prospěch nepřátelské mocnosti“ odsouzen do vězení: do jara 1943 se totiž švédské bezpečnostní složky zaměřovaly na boj proti spojeneckým aktivitám proti Německu.
V roce 1943 však Švédsko změnilo svoji politiku nejen v oblasti protišpionážních priorit, ale také přeformulovalo svou uprchlickou politiku. Prvním krokem bylo přijetí tisíců židovských uprchlíků z Dánska v říjnu 1943. Judita Matyášová zjistila, že mezi těmito uprchlíky byla i skupina mladých československých Židů, kteří po příjezdu do Švédska odešli do Velké Británie, aby se připojili k československé zahraniční armádě.
Příběh „dobrého Švédska“ zkoumají příspěvky Staffana Ekelunda a Ivany Koutníkové. Zabývají se přeživšími holocaustu pocházejícími původně z Československa, kteří byli evakuováni ke konci války v rámci akcí švédského Červeného kříže (tzv. „Bílé autobusy“) a bezprostředně po skončení válečného konfliktu v rámci spolupráce s UNRRA. S. Ekelund se zabývá konkrétními příběhy Čechoslováků přeživších utrpení nacistických koncentračních táborů, kteří nalezli po válce první útočiště mj. i ve městě Värnamo v kraji Jönköping. Článek I. Koutníkové pak popisuje první pokus shromáždit ve velkém měřítku důkazy o nacistických zločinech shromážděním výpovědí obětí nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů.
Obraz doplňuje nástin československo-švédských vztahů během studené války od Jindřicha Dejmka, vztahů, které byly ovlivněny odlišným poválečným vývojem v obou zemích, kde Švédsko zůstalo věrné své politice neutrality, spočívající ve striktní neúčasti ve vojenských blocích, doplněné aktivitami v mezinárodních organizacích, především v OSN. Naopak Československo po uchopení moci komunisty v únoru 1948 se stalo pevnou součástí sovětského bloku. To znamenalo zprvu hluboký úpadek oficiálních vztahů obou zemí v první polovině 50. let. Teprve později se vzájemné kontakty postupně oteplovaly, ale teprve pád komunistického režimu v listopadu 1989 otevřel zcela nové možnosti pro další rozvoj vzájemných vztahů obou států.